Krátké zamyšlení nad rozhodnutím, zda používat nebo nepoužívat odpovídače při létání.
Tři možné scénáře, dva možné výsledky. Dnes to vyšlo. Pilot tentokrát zareagoval rychle a shoda okolností mu nabídla ještě dostatečný čas, aby se stihnul letadlu letícímu v nesprávné výšce vyhnout. Vyjde to i příště? Bude mít stejné štěstí?
Následky srážky těchto dvou letadel si asi dovede představit každý z nás.
Já se ale ptám, z jakého důvodu se tyto fiktivní scénáře vyvíjely tak, jak se vyvíjely.
Na první dva scénáře jsou školeni řídící letového provozu i piloti letadel. Každý pilot ví, co má dělat v případě, že se aktivuje protisrážkový systém. Piloti to cvičí na simulátorech a pravděpodobnost, že by pilot tento manévr nezvládnul, se limitně blíží k nule. Aby však tyto své dovednosti mohl v případě potřeby využít, potřebuje k tomu dobrého parťáka. A tím parťákem je pilot toho druhého letadla.
Ano, vidět a být viděn. Platí to na silnici, mělo by to platit i ve vzduchu. Abychom byli vidět, aby nás viděl řídící letového provozu, aby nás viděl pilot jiného letadla, nestačí mít jen čistá okna pilotní kabiny. Tou druhou podmínkou je zapnutý odpovídač sekundárního radaru.
Odpovídám si tím tedy na svůj dotaz, proč se scénáře vyvíjely daným způsobem. V prvních dvou scénářích měl pilot malého letadla odpovídač zapnutý, v tom třetím na to z nějakého důvodu zapomněl.
Nejdu teď připomínat žádné předpisy, nařízení apod. My piloti to nemáme moc rádi. Chci jen, abychom se společně zamysleli. A až budeme příště usedat za ten náš knipl, uděláme všechny úkony a budeme připraveni letět, nezapomeňme na tu malou krabičku, na které by vypínač neměl zůstat v poloze STBY.
Nechceme přeci riskovat to nejcenější co máme…
Cleared for take-off a jen samé Happy Landings.
Capt. Roman Hurych
Inspektor bezpečnosti ÚCL