První díl naší série článků “Trnitá” cesta obsahoval předmluvu a uvedení do problematiky. V dnešním, druhém, díle vám již přinášíme první dva scénáře, které sepsal autor celé série a náš kolega, Ing. Václav Vašek. Možná jste podobné situace už zažili, možná jste zatím měli jenom štěstí. Faktem zůstává, že k nim dochází a záleží pouze na konkrétních aktérech, jestli dají šanci, aby se z nich i ostatní poučili.
Odkaz na první díl článku “Trnitá” cesta.
Scénář č. 1:
Přišel jsem na letiště. Je naprosto lhostejné, zda na plochu SLZ, letiště aeroklubu, vojenské letiště, nebo na velké mezinárodní letiště. Jako aviatika se mne dotkne fluidum, které je nezaměnitelné s čímkoli. Podvědomě, ať chci, či si to nepřipouštím, mne začínají ovlivňovat fragmenty z oblastí aerodynamiky, navigace, běžných i nestandardních postupů činnosti při ovládání létajícího aparátu apod. Přišel jsem sem, abych, po vzoru sedláka před sto a více lety, se mrknul na nebe a vyhodnotil, jestli to půjde. Když ano, tak abych pak někam letěl, nějak létal či poletoval, prostě, abych se nechal vtáhnout do vůně luftu.
Připravím se na let/lety podle úrovně vlastní vycvičenosti, pokud možno v souladu s pravidly provedení toho kterého letu … jestli poletím sám, či pod kuratelou zlého examinátora, nebo povezu 200 lidí z bodu A do bodu B a zda nehrozí, že skončím v bodě C. Ale bez ohledu na řečené atributy pokud možno vždy tak, abych sobě i ostatním nepřivodil nějakou újmu. Pokaždé bych, vedle dodržení oficiálních činností, měl být pod vlivem selského rozumu.
Hotovo, letím. Křídla olizuje olej, nebo je trápí turbulence, prostě kdovíjaké počasí. Letím na oči nebo ve vyšším levlu. Vše je, jak má být. Ale vím, že průseru netřeba chodit naproti, on přijde sám, nepozván a nečekaně. Když letím sám za vidu a je pěkně, vykašlu se na GPS, tu si nechám pro strejčka Příhodu a radši se snažím o srovnávací orientaci. Vždyť ta zeměkoule je tak krásná. Ale bacha, mnohdy i záludná. Hlavně je tvrdá. Když vezu cestující, po nastoupání do letové hladiny na mne nad mraky opět zašilhá sluníčko. I přesto mrknu na radar, jestli na mne nečíhá buřina, pak si přečtu ty nehorázné lži v novinách. Pěkná kolegyně, která nám sem ty psané papírové tlachy ještě na zemi dala, mi přinese kafčo a prohodíme několik sekvencí příjemného rozhovoru. Poté se jen tak, co kdyby, juknu do manuálu a promrskám si „memory items“, aby mne nezaskočilo, že mi třeba začne někam utíkat stabilizátor, nebo nenadálá dekomprese.
Dneska to bude prima výlet. Vše je, jak má být. Letím a mám v úmyslu stavět se za kámošem na Rané, pak bych ještě chtěl pozdravit průletem kluky na Kladně (snad nenaruším TMA Ruzyně a snad nezapomenu o svém úmyslu na rádiu upozornit) a potom domů. Večer jdeme slavit narozeniny kámošky. To zas bude útok na játra. Sakra, motor začíná kašlat. Mrknu na olej, otáčky, radši i na výšku. Raná je ještě notný kousek přede mnou. Je poblíž nějaké pole? Co kdyby. Najednou neslyším ani ten kašel. Kromě šumění luftu se prosazuje víc a víc jen tlukot mojí tělesné pumpičky. Zaplať pánbůh je jaro a nic, kromě té všeobjímající řepky, ještě není vzrostlé, natož rozorané. Mozek začíná šrotovat. Ještě, že jsem koukal ven a na zem, tenhle plácek mi bude k nezaplacení. Hlavně si hlídat rychlost, výšku, rozpočet. Není čas na frajeřinu, nebo na snahu, někam se dotáhnout. Prostě není čas ztrácet čas. Jen hlesnu do rádia, co se mi stalo a kde. Vypadá to dobře, tráva se blíží, sedím, brzdím, drncá to, stojím. Vše je, jak má být. Vezmu mobil, v něm mám přece pro sychr tu druhou GPSku a volám. Ti nejdůležitější o mně vědí. Nezval jsem ho, přišel sám – průser.
Dobrá práce, večer jsme doma podle plánu. Ještě snad stihnu děti, než půjdou spát. Jen oblétneme tohle pásmo „cébáků“ a pak si poslechneme ATIS v bodě B. Cože? Sice pěkná informace o pěkném počasí, ale letiště je zavřeno z náhlých technických důvodů? Takže na diverzi. Cesťáci obsahem mého sdělení nejsou dvakrát nadšeni. Začátek dovolené se jim komplikuje a někteří začínají být agresivní na letušky. Tak agresívní, že jednomu musím nechat zabavit pas. Tohle chování prostě nemám rád a vím, proč. To zase budou dole starosti. Přestavíme si FMS a přepočítáme parametry na přistání, protože v bodě C je kratší letiště, jiný typ přiblížení ap. Na některých ostrovech letiště délkou a mnohdy i vybavením neoplývají a my máme plný kočár. Je to dobré. Vše je, jak má být. Klesáme na přiblížení, první klapky, povolení na přistání už máme. Teď je čas na podvozek. Sakra, levá zelená nesvítí ani na jednom ze dvou kontrolních panelů. Zase je tu, nezván – průser. Go arround! Do holdingu. Cesťáci se dozvídají pravdu a i ti nejagresívnější odvážlivci v kabině ztichli. Zkoušíme kolečka znovu nahoru a dolů. Zase nesvítí. Tak a teď pěkně pokorně podle QRH (manuál pro nestandardní situace), protože nehrozí zprodlení. Děvčata v kabině cestujícím zopakují sekvence potřebných činností. Vyžádám si asistenci na letišti a jdeme na zem. Pár vteřin před podrovnáním na pravou stranu dráhy a přistáním na pravé kolo mi blesknou znovu hlavou „memory items“ pro evakuaci, které jsme si v holdingu přečetli. Sakra, snad naše lidi nenapadne při ní tahat z úložných binů svoje kufříky, jako při nedávných nehodách v Moskvě (5.5.2019) a v Dubaji (3.8.2016). Jedeme po všech třech. Byl to ten předpokládaný koncák. Vše je, jak má být. Jsem rád, že děti uvidím, i když možná až pozítří. Na toho agresívního blba kašlu. Ať si svůj pas stočí do ruličky a zasune si ho …..
Kdybych byl třeba provozovatelem nějakého letiště, záleželo by na tom, zda a) mám na každý prd schopného člověka, nebo jestli b) jsem na svém plácku na všechno sám. Od toho by se odvíjela moje standardní i potenciálně nestandardní činnost. Ve variantě a) bych v klidu pil kafčo, protože vše běží podle harmonogramu a připravoval bych si řeč k obchodním partnerům, s nimiž se mám odpoledne sejít. V případě b) bych řešil otevření letiště, rozhodnutí o jeho provozuschopnosti, přijímání příletů a zabezpečení odletů, celní a pasovou kontrolu, čistotu WC, čerstvost rohlíků v bufetu apod. Nebo bych seděl na sekačce a realizoval golfovou výšku travního porostu na dráze. Vše je, jak má být. Až do určité chvíle.
V případě a) nějaký pomatenec oznámil uložení výbušniny do nespecifikovaného koše v příletovém terminálu. Vyhlásím pohotovost patřičného druhu a odpovídajícího stupně a vše se následně začíná odvíjet podle stanovených rituálů. Tyhle magory bych věšel bez soudu. Zase je tu, zrovna, když jsem pil kafčo – průser. Situace eskaluje, vypadá to na zavření provozu celého letiště na dobu neurčitou a na jeho evakuaci. Nehledě na reálné nebezpečí hrozí, že statisíce korun vyletí do luftu. Ale, pomatenec byl lapen, výbušnina naštěstí žádná. Vše je, jak má být. Jen kafčo vystydlo a ztratil jsem nit hovoru k obchoďákům. S tím hrdinou ať to řeší policie. V případě b), kdo by chtěl dělat problémy na provinčním letišťátku? V tom přijde Pepa, že Ferda, známá firma, chce vlézt do éra pod vlivem, protože se doma pohádal s tou paní, co s ním bydlí. Jdu za ním, dám mu pár po papuli a věc je vyřízena. Netaháme to do televize a neděláme z toho politickou aféru. Už táta mne jako kluka mnohokrát jasně a věrohodně přesvědčil, že dobře mířená facka v pravý čas je lepší než kdejaká meducína. Ale, nenechám to jen tak, protože Ferda už nám tu jednu chmurnou chvilku připravil. Předešli jsme mu – průseru
Scénář č. 2:
Čím vším jsem byl, byl jsem rád … řekl klasik. Já říkám – v jakékoli pracovní pozici ze scénáře č. 1 (nebo i jiné aviatické) bych se následně měl zhluboka nadechnout a říci si, že VKHHKV (v každém hovně hledej kousek vůně). Snad mne citlivější povahy nebudou tahat po korektních soudech za nekorektní prostořekost. Tou vůní, nacházející se v naprosto antagonistickém prostředí, je schopnost popsat, co se stalo, když už se to muselo stát, případně sdělit, jaké ponaučení v tom vidím. Byť bylo subjektivní. Takže když se vydýchám z toho, co se přihodilo a všechno si tak nějak ujasním, pak se podívám na stránky ÚZPLN a tam si najdu příslušnou ikonu. Nechci tyto, lidskou formou podané, úvahy rušit oficiálními postupy, které si snadno každý přečte. Národ český gramotným jest.
Usedám tedy k symbolicky nepopsanému listu papíru a aniž snad musím, nanáším brkem husím svoje myšlenky ryzí, anžto pravdomluvnost mi přece není cizí. Jsem ausgerechthet aviatik. Vše je, jak má být. Chci, aby i někdo jiný se znovu setkal se svými dětmi, i když to bude třeba až druhý den. Je navýsost žádoucí, aby si Ferda konečně uvědomil, že chlast toho moc nevyřeší a když nepatří za volant, za knipl tím méně. Vím, že i Honzovi z vedlejšího plácku může chcípnout GPS dřív, než na to pomyslí a on by měl umět vrátit se i bez ní na oslavu narozenin kámošky, když už já musel do pole. Největším darem v letectví je, mít možnost poučit se z chyby i smůly jiného. Ovšem pouze tehdy, pokud se o nich dozvím. Pokud toto pravidlo nectím, na mých chybách se budou učit jiní už beze mne. Takže žádné ciráty a vzhůru ukojit spisovatelskou vášeň. Abych nemusel vymýšlet vymyšlené, obsah oněch ikon na webu ÚZPLN je vcelku srozumitelný.
Co následuje, o tom příště…
Václav Vašek
Inspektor bezpečnosti
Úřad pro civilní letectví
